Blog    Odkazy    Politický kompas    Autor    RSS

Menu

Akce (2)

Evropské nesmysly (10)

Kultura (5)

Liberalismus (9)

Mezinárodní obchod (4)

nezařazené (7)

Podnikání (2)

Politické nesmysly (15)

Pro zasmání (13)

Přečteno jinde (5)

Sociální nesmysly (6)

technické záležitosti (4)

Zdravotnictví (3)

Zemědelství (3)

Životní prostředí (1)

Moudrá slova

"Čím zkorumpovanější stát, tím více nových zákonů vydává."

- Tacitus

Další příspěvky v rubrice

- O filmovém socialismu - snad naposledy, 08.08.2006
- Český film? Oslíčku otřes se!, 10.07.2006
- Mějme kulturu, soudruzi!, 31.07.2005
- Regulovat ceny knih?, 25.02.2005

Vážně věříte, že potřebujeme ministerstvo kultury?

napsáno 26. 07. 2006 v 01:18  |  rubrika: Kultura

Shakespeare by nikdy nenapsal taková skvělá díla, kdyby byl pod tlakem komerce, prohlásila jedna herečka. Velký umělec prostě musí být osvobozen z okovů trhu. Jedině tak může stvořit skutečné umění... Nebo je to jinak? Asi tušíte, že ano, jinak bych o tom nepsal.

Ono slavné Shakespearovo divadlo The Globe bylo totiž soukromým podnikem. Podíly vlastnili herci. Jak prosté. Jen se to v hodinách literatury dvakrát nezdůrazňuje.

K napsání tohoto poněkud delšího příspěvku mě inspiroval stále doutnající spor o filmové dotace. Bohužel jsem se opakovaně stal terčem absolutního opovržení u svých kulturně založených přátel, když jsem si barbarsky dovolil tyto dotace odsoudit. Co víc, jsem dokonce tak velký barbar, že si dovolím odsoudit státní podporu kultury jako takovou [1]. A to v následujících odstavcích. Na tenhle příspěvek pak budu svoje přátele odkazovat, čímž ušetřím čas a nervy pro diskuzi méně konfliktních témat:)

Ekonomie a umění

Shodou okolností na půdě Ludwig von Mises Institute právě probíhá série přednášek Paula Cantora o ekonomii kultury (k dispozici jsou i mp3 a videozáznamy). Cantor není žádný pomatený ekonom zahrabaný v číslech. Naopak, je profesorem angličtiny, tedy někým, od koho byste kritiku státního financování kultury možná nečekali. Úvodní z těchto přednášek jsem použil jako kostru pro tento příspěvek.

Cantor se ptá: jsou trh a umění vždy v rozporu? Deformuje trh umění? Odpověď je nasnadě: samozřejmě, že ne. Právě naopak. Kromě toho cokoli dělá vláda, dělá přinejmenším neefektivně. Přinejmenším. Platí to i pro kulturu, ovšem zdaleka to není jediným, a dokonce ani nejsilnějším argumentem proti státnímu financování kultury.

Soudruzi, vzdejte to...

Kultura je podle Cantora posledním bojištěm marxistů a zastánců volného trhu. Všude jinde byl marxismus vyvrácen a poražen (a ustoupil na katedry humanitních věd:)

Marxista by v zásadě řekl něco v tom smyslu, že kapitalismus sice produkuje hojnost materiálních statků, ale ničí duši člověka; masové spotřební zboží může být dobrá věc, ale masová kultura je nutně špatná a ničí pravá umělecká díla. Tento postoj přejala řada lidí (a politiků), kteří jinak smýšlejí vcelku "pravicově" když ale dojde na kulturu - BÁC! - přísahají na nezbytnost státu, přestože si uvědomují jaké bandity tím vlastně podporují.

Pračlověk a komerce

Historicky byl rozvoj kultury umožněn rozvojem společenské dělby práce. Kdysi nějaký pračlověk řekl: "Ok, vy běžte lovit mamuta, a já vám ho tady nakreslím na stěnu jeskyně." :) Jak se zvyšovala dělba práce a z ní plynoucí prosperita, zbývalo více zdrojů na takové luxusní statky, jako je kultura (a jelikož se dělba práce rozvíjela ve městech, rozvíjelo se tam i umění).

V dějinách můžeme najít tři formy financování kultury: mecenášství, volný trh, a vládu. Historický význam mecenášství je zjevný, bez něj bychom neměli většinu toho, co vzniklo do 19. století. [2]

No a pak je tu trh. Ten je i v historii důležitější, než by se mohlo zdát. V úvodu už jsme zmínili divadlo The Globe. Představa umělce jako chudého génia, který kdesi v podkroví při svíčce smolí díla, která svět docení až po jeho smrti, vznikla až v době romantismu. Samotní romanopisci té doby byli ale zcela komerční. Charles Dickens byl populární spisovatel, jehož knihy se prodávaly po tisících a celkem slušně vynášely - takový anglický Viewegh. Případů, kdy to, co je dnes považováno za "vysoké umění" bylo ve svojí době čistě komerční, můžeme najít spousty, od románů po operu.

Samozřejmě volný trh i mecenášství, znamenají, že se umělec musí někomu zavděčit. Což samozřejmě není jednoduché a určitě to může ubohého umělce bolet. Ani v nejmenším to ale neznamená, že jedině vláda zajistí kvalitní umění. Vláda se přesto do hry vložila, a snaží se nahradit trh, který domněle "selhává."

Spoustě umělců to vyhovuje. Vládní financování umožní, aby dostali podporu, aniž by někomu byli něčím skutečně zavázáni. Trh je do jisté míry neosobní, vládní financování je ale neosobní ještě více - všechno platí anonymní daňový poplatník. A ten si příliš nestěžuje.

Tak komu ten grant přiklepneme

Jak ale víme, zdroje jsou omezené. Vláda musí nějak rozhodnout, co podpořit. Při tom by měla být neutrální - poněkud paradoxně by měla při rozhodování o umění potlačit vkus, a rozhodovat podle nějakých "objektivních" kritérií. (Samozřejmě že byrokrat stejně rozhoduje podle svého osobního vkusu, ale nikdy to nepřizná.)

Vládní podpora kultury má pochopitelně kvalitní výsledky. Ale jak trefně poznamenává Cantor, když utratíte X milionů dolarů za umění, je zatraceně těžké nepřijít s něčím hodnotným.

Každopádně ale ve snaze nahradit iracionalitu vzniká nová iracionalita - jako třeba návrhy rozdělit v USA peníze rovnoměrně podle států nebo, v rámci politické korektnosti, podle rasových a "genderových" kvót.

Klín mezi komerci a umění vráží vláda

Výše jsem zmínil romantickou představu nepochopeného umělce. Z té pak pramení představa, že mezi komerčním a nekomerčním je nepřekonatelný rozpor; nebo dokonce, že dílo je skutečně hodnotné, jen pokud nemá komerční úspěch.

Což mě přivádí k vytěsňovacímu efektu. Zastánci státního financování kultury zřejmě implicitně předpokládají, že když stát přestane dávat peníze, hloupí konzumenti už nikdy nedají ani korunu na kvalitní umění. To je ale hluboký omyl, možná dokonce podstata celého toho zmatení. V situaci, kdy stát lidem neodebere značnou část příjmu, je vysoce pravděpodobné, že lidé budou ochotni za kulturu platit ze svého, a to i za kulturu "kvalitní". Kromě toho můžeme směle a priori prohlásit, že volný trh bez vládních zásahů by přinesl takové zvýšení bohatství, že by nakonec lidé mohli více vydat i na kulturu.

(A i kdyby vyschly zdroje financování, umělci stejně budou malovat, psát romány, básně a hudbu - protože zkrátka jsou kreativní, ne protože si to u nich objednala vláda! Kromě toho, kde je napsáno, že např. spisovatel má právo si psaním vydělat, nebo se jím dokonce uživit?)

Stát že chrání hodnoty?

Argument, že stát přece "musí chránit nějaké hodnoty" nejsou přesvědčivé. Pokud by vám nestačily výše uvedené důvody, vězte, že stát hodnoty spíše devastuje než uchovává. A nemám na mysli jen totalitní režimy, ale hlavně moderní demokracie se vším jejich přerozdělováním. Ty totiž likvidují hodnotu, která stála za nebývalým rozvojem lidstva v posledních staletích. Tou hodnotou je individuální úsilí a odpovědnost každého člověka za vlastní osud.

Násilí v zájmu kultury?

Všechno co jsem tu až dosud napsal nebo reprodukoval, byly víceméně utilitární argumenty. Vládu jsem odsuzoval na základě toho, že něco dělá mizerně. K tomu jsem přidal pár empirických argumentů stran toho, že trhy by to mohl dělat dobře. Což je sice fajn, ale pořád ještě by většina lidí namítla, že bychom se tedy měli snažit o nějakou geniální osvícenou vládu, která nebude chybovat. No a tady přicházejí do hry argumenty principiální, na jejichž základě nemůžeme přijmout ani onu osvícenou vládu.

Onen principální argument všech liberálů je, že cokoliv co vláda dělá, je založeno na násilném donucení. Pokud nezaplatíte daně, jdete do vězení. Tečka. Je tedy morální nutit ostatní pohrůžkou vězení, aby vám přispěli na to, co je podle vašeho názoru vysoká kultura?

Říkáte, že by to bez násilí nešlo? (Hmm, ano, vždyť je to jasné, stát přece nutně musí podporovat třeba vydávání encyklopedií. Pokud lidé nebudou donuceni přispět, nikdy dobrovolně nestvoří něco, co obsahuje 1,3 MILIONU HESEL. Vždyť z toho nejdou vytřískat peníze, tak kdo by se tím na tom vašem volném trhu zabýval. Jak bláznivá myšlenka!)

Ekonomové mají co říct

Jak už jsem konstatoval, zdroje jsou vždycky omezené (a tvrzení pana Špidly, že "zdroje jsou" na tom nic nezmění).

Představme si tedy zcela hypotetickou vesnici s chátrajícím kostelem. Chudí vesničané se buď můžou složit na opravu, nebo poslat svoje děti na lepší školu a zajistit jim tak lepší budoucnost. Pokud se řeknou "čert vem kostel", nevidím v tom problém! [3]

Z ekonomického pohledu nejde říct, že jedna volba je lepší než druhá, aniž bychom uvalovali vlastní hodnotové soudy na ony vesničany. Lidé se obecně snaží uspokojovat nejnaléhavější potřeby a vládní zásah, kterým úředníci rozkážou dát peníze na opravu kostela z principu nutí vesničany přijmout něco, co je v jejich preferencích níže než vzdělání dětí.

Jak prosté. Pokud jste dočetli až sem, máte můj neskonalý obdiv a vděk. Definitivní tečku za tématem filmových dotací udělám v dalším příspěvku.

Poznámky pod čarou:

[1] Řeknete – ministerstvo kultury čerpá jen něco málo přes půl procenta státního rozpočtu, "pouhých" 6 miliard korun. K tomu je ale třeba připočítat výdaje měst, třeba Praha pro letošek v rozpočtu na kulturu vyčleněno 1,3 miliardy, celkem 4,4 procenta výdajů. (Ostatně, ke čtyřem procentům se výdaje na kulturu blíží i v mém domovském velkoměstě). Připočítejte výdaje dalších veřejných rozpočtů, výdaje státní televize a rozhlasu atd. atd. Samozřejmě si netroufnu odhadnout výslednou absolutní částku, ale po dostatečně dlouhém dolování dat by šla získat a nebyla by zanedbatelná.

[2] Činnost šlechty a církve byla sice do jisté míry také státním donucením, mecenášství ale samozřejmě existuje i v situaci, kdy mecenáš zbohatl poctivým obchodem, a ne odíráním nevolníků. Ostatně spousta moderních muzeí je založena na odkazu uměnímilovných milionářů.

[3] "A kdo by se staral o historické památky," namítnete možná. To nepochybně je problém, ale je to problém zapříčiněný tím, že vlády v průběhu 20. století vyvlastnily, případně i vyvraždily šlechtu. Řešením by měla být snaha navrátit majetky do soukromých rukou, ne další vyvlastňování.

Komentáře ke článku:

[1] autor: nPu, vloženo: 26. 07. 2006, 14:08:24

ted pres vikend jsem precetl J. J. Rousseauvu 'Rozpravu o nerovnosti mezi lidmi' :)

nabízím další, ultimátní argument: jak J. J. R. píše, kultura a vše další, co tak či onak přispělo ke kultivaci a rozvoji společnosti je člověku jaksi nepřirozené. přirozený člověk loví tygry holýma rukama, běhá rychleji než kůň, žije osamocen, tu a tam neodolá ženě a jeho jedinou starostí je zachování sebe sama. a jelikož je tak primitivní (=přirozený), že ho ráno nezajímá, co bude za pár hodin večer, nemá cenu se o kultuře bavit, natož ji podporovat :-)

pokud nedává to, co jsem napsal, smysl, svádím to na překotnou konzumaci piv během LISU, z ktéré se stále zotavuji...

[2] autor: Aleš Tůma, vloženo: 26. 07. 2006, 14:15:19

Rousseau měl skutečně kvalitní smysl pro humor:)

[3] autor: Aleš Tůma, vloženo: 27. 07. 2006, 12:28:52

A málem bych zapomněl uvést jeden nádherný příklad soukromě financované kvalitní kultury, na který jsem narazil na internetu - WCPE (viz wcpe.org) - vážná hudba nonstop (ve slušné technické kvalitě). Rádio sídlí v USA a je financováno čistě ze soukromých zdrojů. Kvalitní je samozřejmě i náš ČRo D-Dur - sice je "veřejnoprávní", ale proč by nemohl fungovat na stejném principu jako WCPE?

Přidat komentář:

Zatím nejsou povoleny HTML tagy, nefunguje rozpoznávání URL. Délka komentáře je omezena na 1500 znaků.

Tři a čtyři rovná se:

 

Příspěvek zobrazen 1873x (počítadlo funguje od 1.4.2006).